Kdo zná Olomouc, ví, jak krásným
městem hanácká metropole je. Procházkou po historických památkách či jenom
líným bloumáním lze v Olomouci strávit nejedno letní odpoledne.
Pro zdravého člověka není podobná
procházka žádným problémem a může si ji dopřát kdykoliv se mu zachce. Tak
jako v každém městě naší republiky, tak i v Olomouci však žijí obyvatelé,
pro které je podobně strávené odpoledne nedostupným snem, nebo v lepším
případě velmi obtížně uskutečnitelným dobrodružstvím. Jedná se o zdravotně
postižené občany, z nichž velkou část tvoří vozíčkáři. Oči člověka, který
se po světě pohybuje na vozíku, totiž vidí víc kromě příjemného zákoutí
s lavičkou také cestu, která k lavičce vede - obrubníky, které musí překonat,
výkopy, které musí objet, je-li kudy, necitelně zaparkovaný automobil, který
blokuje cestu. Pohled na svět z kolečkového křesla je zkrátka jiný.
Podobné problémy zůstávají stálou
součástí naší reality, a to i přes veškerou snahu je postupně odstranit.
Mnozí vozíčkáři si už naštěstí uvědomili, že rychlost, s jakou budou tyto
překážky odbourány, do značné míry záleží na nich samotných.
Svým dílem přispěli k vylepšení
nepříznivého stavu v jejich městě i vozíčkáři z Olomouce. "Rozhodli jsme
se, že uděláme mapu většiny částí našeho města z pohledu člověka odkázaného
na vozík, abychom tak při jednání se zastupiteli měli co předložit", říká
Mgr. Martina Langrová, předsedkyně Spolku Trend vozíčkářů Olomouc. V rámci
projektu Přilož ruce k dílu, který podpořila Nadace rozvoje občanské společnosti,
vytvořili skupinu 16 dobrovolníků, z nichž pak sestavili dvojice - vždy
jednoho vozíčkáře a jednoho chodce - a ti pak procházeli město a zakreslovali
problémová místa do mapy. "A že jich nebylo málo", dodává dnes Martina Langrová..
Takto utvořené dvojice se ukázaly být velice dobře fungujícím tandemem.
Tam, kde měl vozíčkář potíže, pomohl druhý z dvojice, a vozíčkář zase vždy
upozornil svého kolegu na problémová místa, kterých by si jako zdravý člověk
nikdy nevšiml. O dobrovolníky nouze nebyla, většinu z nich tvořili studenti
Palackého univerzity. Hotové podklady pak dvojice vždy odevzdala dalšímu
vozíčkáři, který je doma u počítače zakresloval do mapy města. Kompletní
mapa města Olomouce, které má navíc tu "nevýhodu", že je z velké části památkovou
rezervací a některé úpravy tudíž nejdou uskutečnit tak lehce, by měla být
hotova na jaře 2000.
"Samotné mapování problém není,
spíš jde o to přesvědčit potom někoho o užitečnosti takové práce", říká
Martina Langrová a pokračuje: "Měli jsme pochybnosti, váhali jsme, jestli
se vůbec najde někdo, kdo nám bude naslouchat, kdo bude mít odvahu a začne
s námi bojovat za pohodlnější "pochodování" městem."
Své záznamy předložili primátorovi
města Olomouc a jeho náměstkovi odpovědnému za investiční činnost. Na konci
roku 1999 jim pak poštou přišel s přáním všeho nejlepšího do nového roku
i návrh rozpočtu města, ve kterém bylo vyčleněno 150 tisíc korun na bezbariérovou
úpravu chodníků. Rozpočet byl schválen, přechody pro chodce budou upravovány
zároveň i pro potřeby nevidomých, tím však práce vozíčkářů nekončí. "Ještě
zbývají některé části Olomouce, které jsme takhle důkladně neprošlapali
a stejně tak budeme potřebovat ještě nějakou tu korunku na úpravu chodníků",
říká Martina Langrová. "Chtěli bychom zmapovat celou Olomouc a vydat potom
publikaci Bezbariérová Olomouc, která by sloužila nejen vozíčkářům z Olomouce,
ale i návštěvníkům našeho města." Podle slov Martiny Langrové by publikace
mohla vyjít do dvou let. Chtěla by vše dotáhnout do stavu, jaký si pamatuje
ze své dvouměsíční stáži v Paříži, kde podle jejích slov nebyl pro vozíčkáře
problém kamkoliv se dostat. "Když jsem byla ve Versailles, tak se mi dokonce
omlouvali za to, že bezbariérově je přístupná pouze 90 % část expozice",
dodává s úsměvem.
"Projekt Přilož ruce k dílu pokračuje
i z toho důvodu, že jeho hlavní myšlenka zůstává pořád živá - zapojit vozíčkáře
tak, aby pochopili, že leccos si musí zařídit a udělat sami, protože nikdo
jiný to za ně prostě neudělá. Vždy se ale jedná o člověka, jeho práva a
úctu k němu samotnému".