Příští desetiletí
Obsah

Ne vždy byla zeď kolem autobusového nádraží v Praze na Palmovce zajímavá natolik, aby lákala pozornost chodců. Její nevzhlednost a šedivost, tak ostře odporující barevnému světu Hrabalových knih, natolik vadila akademické malířce Tatianě Svatošové, že se rozhodla s tím něco udělat. Něco, co by zdůraznilo duch místa tak těsně spjatého s Hrabalem, který tady v ulici Na Hrázi (Věčnosti) strávil podstatnou část svého života. Protože zeď vlastně nahradila celou jednu stranu ulice, chtěla nejdříve Tatiana chybějící část ulice na zeď prostě namalovat.

Začala číst Hrabalovy knížky, vypisovala si úryvky, ve kterých Hrabal píše o Libni, mluvila s lidmi, kteří ho znali. "Hrabal v tu chvíli bydlel s námi, s celou mou rodinou," vzpomíná na počátky realizace svého plánu Tatiana. V prostoru mezi zdí a místní pizzerií, který sloužil jako parkoviště, chtěla původně vybudovat malý park. Na jedné z laviček měla sedět Hrabalova socha, vytvořená záměrně z odpadových materiálů, aby tak připomínala Hanťu, jednoho z hrdinů Hrabalových knih.

Skvělý nápad však záhy narazil na problémy. Majitel pozemku, na kterém chtěla Tatiana vybudovat park, s ním měl úplně jiné záměry, a tak se parku musela vzdát. Pořád ji ale neopustila myšlenka pomalovat část zdi hrabalovskými motivy. Vytvořila návrh, jak by měla malba vypadat, s kolegy výtvarníky prodiskutovala finanční a časovou náročnost projektu a začala obcházet příslušné úředníky na radnici Prahy 8. Brzy se přesvědčila o životaschopnosti a bujnosti úředního šimla, když si ji jednotliví úředníci bezradně přehazovali mezi sebou. Nakonec se rozhodla zajít přímo za starostou - a toho svou naprosto jasnou představou snadno získala na svou stranu. Starosta pak o prospěšnosti jejího záměru přesvědčil ostatní zastupitele a ti souhlasili s přidělením grantu na tento projekt, což přesvědčilo i magistrát hlavního města, aby poskytl další finance. Tím ale problémy zdaleka nekončily.

Bylo ještě zapotřebí vyřešit řadu praktických záležitostí. Předně bylo jasné, že Tatiana sama by zeď malovala celou věčnost - potřebovala k sobě tým lidí, který by ji pomohl. Do projektu zapojila téměř celou svou rodinu: manžela - architekta, dceru, svého otce, který dojížděl na víkendy až z Bratislavy, aby přispěl svými připomínkami, dva studenty architektury, kolegyni z dob studií na UMPRUM a svého známého, který se živí jako malíř. Zeď bylo ze všeho nejdříve třeba očistit, což je úkon, za který si i nejlevnější firmy účtují částku, jež by téměř z poloviny vyčerpala rozpočet projektu. Tým Tatiany Svatošové si poradil sám - domluvili se s nedalekou pizzerií, napojili se na její vodovod a platili pouze za vodu, kterou spotřebovali. Celé čištění tak nakonec přišlo na pár stovek!

Osmého září 1999 zahájila Tatiana Svatošová se svým týmem práce na zvelebování zdi. Spoléhajíce na přízeň počasí pak den co den pracovala skupinka nadšenců kolem Tatiany Svatošové po šest týdnů. Denně se scházeli v osm ráno a končili až navečer a postupně zeď pomalovali motivy a výjevy ze života Bohumila Hrabala a jeho knížek. Celou tu dobu je bedlivě pozorovali místní usedlíci, kteří si Hrabala samozřejmě pamatovali ještě z dob, kdy s mnohými z nich popíjel v některé z libeňských hospůdek. Několik starších paní dokonce pravidelně sedávalo na lavičce poblíž a celé hodiny pozorovaly, jak postupují práce na zdi. Jiní si zase při rozhovorech ať už s Tatianou samotnou nebo s kýmkoliv z jejího týmu neodpustili nějakou tu záludnou otázku ohledně Hrabalova života. "Během těch prací jsem si při rozhovorech s kolemjdoucími udělala takovou malou maturitu z Hrabala a jeho díla", dodává dnes Tatiana Svatošová s úsměvem. "Lidi byli úžasní, ke konci chodili a říkali: no jenom aby nám to nějací vandalové neponičili…"

Podobiznu Bohumila Hrabala, vysokou 5,5 metru, tak dnes doprovází nejen 16 koček, které mu dělaly společnost za jeho života, ale i spousta knih a dominanta zdi - psací stroj značky Parkeo, na kterém Hrabal napsal třeba i tolik proslavené Ostře sledované vlaky. Na zeď se však nemusíte jen tak koukat, můžete si z ní i číst v četných úryvcích z Hrabalova díla, které se k Libni a k ulici Na Hrázi zvlášť vztahují. Všech 4 689 písmen vymalovala Tatiana sama - za svých studií se specializovala na typografii. Možná i kvůli pečlivosti, s jakou se věnovala každému písmenku, si uhnala zánět pravého loktu a zeď tak dokončovala se zabandážovanou rukou. "Bolelo to, bolelo, ale od začátku jsem věděla, že to musím dodělat." Po šesti týdnech usilovné práce mohla Tatiana a její tým 15. října konečně rozebrat lešení a podívat se na výsledek svého snažení. Na listopadovém slavnostním odhalení zdi promluvila Magda Vašáryová, známá i z filmů, které podle Hrabalových knih natočil Jiří Menzel, který mimochodem myšlenku projektu taky podpořil. Za účasti televizních kamer pak zahrála i cikánská kapela, která vyprovázela Hrabala na jeho poslední cestě.

"Bez důvěry starosty Prahy 8 by to zřejmě nebylo možné, ale určitě by se nic z toho nepovedlo bez obrovské podpory mé rodiny", dodává dnes Tatiana Svatošová. "Všem je ale jasné, že ta malba musí pokračovat po celé zdi …až znova naberu síly, pustím se do toho."