Příští desetiletí
Obsah

Výzkumy veřejného mínění velice často upozorňují na to, že se prohlubuje pocit rostoucí propasti mezi občany a politiky. To je samozřejmě alarmující, ale nutno říci, že podobné pocity nejsou jen výsadou postkomunistických zemí, ale setkáváme se s nimi i ve vyspělých demokratických zemích. Část problému spočívá v tom, že současný globalizující se svět vyžaduje stále větší "technokratické" soustředění se na mnoho otázek, které jsou životu běžného občana zdánlivě vzdálené. Část souvisí s problémem komunikace mezi politiky a společností a s nedostatečným pochopením rozdílného postavení sféry sociální a politické.

Začněme zdánlivě nejjednodušší otázkou: Co je to demokracie? Vyjdeme-li z klasického překladu, odpovíme - vláda lidu. Dobře, ale jak se tato vláda realizuje, vždyť lid může mít velmi rozdílné názory na to, jak vládnout? Můžeme odpovědět, že je to vláda většiny. Ale i další námitka proti tomuto názoru je podstatná: co když se většina rozhodne tak, že zruší jakákoli práva menšiny, že ji třeba i existenčně ohrozí (z důvodů národních, ideových, etnických atd.)? Odpovědí je rozšiřující pojetí demokracie, které spojuje princip demokracie s liberalismem. Demokracie je vláda většiny, která garantuje i práva menšin, základní lidská a občanská práva. To je princip, který uznávají všechny současné liberálně demokratické státy.

Ale pro náš výklad je zajímavá i jiná definice demokracie, která říká, že "demokracie je takový způsob vlády, který má procedury, jak řešit konflikty". Tato definice je důležitá tím, že považuje za normální, že ve společnosti existují různé konflikty (tj. uznává pluralitu zájmů ve společnosti) a klade důraz na mechanismy, které umožňují jejich řešení (Ústava, zákony atd.), tj. na právní stát, bez něhož si fungování demokratických společností nelze představit. Právě jasně definované procedury, jak konflikty řešit, které předem nezvýhodňují určitou skupinu, odlišují demokratické systémy od systémů nedemokratických (vzpomeňme si jen na vedoucí úlohu komunistické strany, která byla ve většině komunistických ústav).

Další otázkou je, jak se různorodé názory a požadavky občanů vůbec dostanou k tomu, aby se jimi politici začali zabývat. Těchto dílčích (osobních) požadavků ve sféře sociální může být "nekonečné" množství. Aby se staly důležitými, je nutné, aby je podpořila větší skupina občanů. K tomu napomáhá občanská společnost, tj. nejrůznější organizace, které jsou na státu nezávislé jak ekonomicky (mohou získávat finanční prostředky ze soukromých zdrojů), tak politicky (kromě zákonných vymezení stát nijak jejich aktivitu neurčuje).

Do sféry politiky se pak tyto požadavky dostávají prostřednictvím politických stran. Politické strany tedy reagují na určitý problém a v rámci svého programu navrhnou jeho řešení. Občan ve volbách se pak může rozhodovat pro politickou stranu na základě toho, zda reaguje na problémy, které on pociťuje a zda daný způsob řešení považuje za vhodný. Volbami strana získává legitimitu, aby svůj program realizovala v politické sféře. Jen málokdy jej může realizovat beze zbytku, většinou musí hledat kompromis s ostatními politickými stranami, to je to politikaření, které je často kritizováno, ale bez něhož fakticky nelze politiku vytvářet. Navíc každý dílčí problém musí být řešen ve vzájemných souvislostech (těžko lze spojit požadavek absolutního zrušení daní a maximálního sociálního zabezpečení). Kompromis, či nalezení určitého konsensu, zdaleka není negativní jev, jak nám někteří političtí fundamendalisté zdůrazňují. Umožňuje totiž, aby míra "výhry" jedné skupiny se nerovnala míře "prohry" skupiny druhé (vytvoření "skvělých" podmínek pro rozvoj průmyslu za cenu totálního zničení přírodního prostředí v dané oblasti); získat v té či oné míře by měli všichni.

I pro toto schéma, které jsme zde narýsovali, platí, že šedivá je teorie a zelený strom života. Přesto nám umožní základní pochopení problému politiky. Především jde o to, že klíčový je zde občan, jehož aktivity a požadavky vnucují politickým stranám svou agendu. Pokud občané zůstávají pasivní a ze sociální sféry nevycházejí podněty, je narušena komunikace mezi společností a politikou. Politické strany se nám "vznášejí" kdesi nad společností a soustřeďují se pouze na mocenské hrátky, což dále posiluje pocit frustrace občanů.

"Školou demokracie" vždy bývala místní politika, protože otázky, které se zde řeší, se bezprostředně dotýkají každodenního života občana. Jsou mu v mnohém pochopitelnější, umožňují snadnější orientaci v problémech. Zároveň je místní politika "školou demokracie" i pro politiky. Ve vyspělých státech se jen málokdy stane vrcholným politikem ten, kdo neprošel komunální politikou. Je ovšem nutné, aby místní zastupitelstvo mělo možnost (jak z hlediska pravomocí, tak z hlediska financí) své problémy řešit. V zásadě se v demokratických zemích stále více prosazuje určitý proces decentralizace, tzv. princip subsidiarity, to jest snaha, aby problémy byly řešeny na co nejnižší úrovni.

Propast mezi občany a politiky je u nás velmi hluboká. Řešením není výměna politiků a představa, že na místo jedněch nastoupí jiní a lepší. Řešením je každodenní aktivita občanů, kteří maximálně využíjí prostor, který jim demokratická společnost poskytuje k formulování svých požadavků a kontrole politické moci; řešením je i to, že politickou stranu a politiky nevybíráme podle líbivých reklamních hesel, kravaty či vtipných bonmotů, ale podle kritického zhodnocení jejich konkrétní činnosti. Není to jednoduché, ale jiná cesta neexistuje.