Příští desetiletí
Obsah

V roce 1999 byl přijat zákon č. 349/1999 Sb., který umožnil vznik instituce zvané "veřejný ochránce práv" neboli ombudsman. Veřejný ochránce práv v České republice by měl - stejně jako jemu podobné instituce, dnes již působící ve více než 90 zemích celého světa - přispět k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, vykonávajících státní správu, pokud je v rozporu s právem, pokud neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy a pokud jsou tyto úřady a instituce nečinné. Stížnosti se mohou týkat ministerstev a jiných správních úřadů s působností na celém území státu a úřadů jim podléhajících, dále České národní banky, pokud působí jako správní úřad, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, okresních úřadů a měst při výkonu působnosti okresních úřadů, obcí při výkonu státní správy, ale už ne tam, kde obce rozhodují jako samospráva. Lidé si mohou stěžovat na policii s výjimkou vyšetřování, armádu a Hradní stráž, vězeňskou službu, trest odnětí svobody, ochrannou a ústavní výchovu a ochranné léčení, na zdravotní pojišťovny, soudy při výkonu státní správy (prodlení v řízení a nečinnost).

Veřejný ochránce práv umožňuje, aby stížnosti těch, kteří se domnívají, že úředníci nepostupují spravedlivě a správně, byly nestranně a kompetentně posouzeny. Uvádí v život koncepci o právu občana na přezkoumání správních postupů cestou nesoudní a bez finančních poplatků. Cílem činnosti ombudsmana je odhalování a odstraňování většinou právně obtížně postižitelných chyb státní administrativy. Je do jisté míry prostředníkem mezi občany a státem, provádí korektury nedostatků veřejné správy, a to prostřednictvím neformálních návrhů nebo doporučení, prostřednictvím veřejného tlaku, ale i návrhem na zahájení soudního jednání.

Ombudsman však není všemocný. Zákon mu umožňuje nezávislá šetření, ale nemůže rušit či měnit rozhodnutí úřadů. Při pochybení může úřad či instituci vyzvat k nápravě. Nemůže vstupovat do soudních sporů, není odvolací instancí a ani nemůže ovlivňovat výkon soudní moci. Jeho pravomoc se nevztahuje na Parlament, prezidenta a vládu, Nejvyšší kontrolní úřad, zpravodajské služby, vyšetřovatele, státní zastupitelství a rozhodovací činnost soudu.

Hlavní význam ombudsmana v demokratických státech spočívá v rozšíření odpovědnosti veřejné správy vůči občanům. Předpokladem úspěšné činnosti veřejného ochránce práv je to, aby vláda i veřejná správa přijímali veřejného ochránce práv jako pomocníka, nikoliv jako odpůrce, všestranně mu pomáhali a přijímali se vší vážností jeho doporučení s vědomím vlastní omylnosti a ochoty k nápravě vlastních chyb.

Stížnost (podnět) ochránci lze podat písemně nebo ústně do protokolu a měla by obsahovat: vylíčení podstatných okolností případu (včetně jednání s jinými úřady či institucemi a kopií dokumentů), doklad o neúspěšné žádosti o nápravu a také jméno, příjmení a adresu stěžovatele.